Když bohyně svlékaly topy: striptýz před naším letopočtem

Když jsem ještě pracovala v klubu, klienti mě pořád ptali: „Jak dlouho to děláš?“ Zvedla jsem obočí a řekla: „No, pokud počítáš od starověkého Egypta, tak pěkně dlouho.“ Smáli se. Já ne. Protože, když odhodím sarkasmus, je to skoro pravda.

Já ke všemu přistupuju analyticky. Jo, nesmějte se – i když je to moje profese, jsem vzdělaná historička a badatelka v životě. Takže jedno krásné ráno po směně v klubu jsem si říkala: Jsme snad první, kdo rád tančí v prádle za peníze?

Spoiler: před námi byla Mezopotámie. A věřte mi, tam to rozjížděli pořádně.

Egypt: pyramidy, faraoni a první striptýz

Představ si: je rok 2025 před naším letopočtem, horký večer na břehu Nilu. Jsi celá ověšená zlatými šperky, máš na sobě lehkou průsvitnou látku a tančíš na oslavě bohyně Hathor – patronky lásky, vína a zábavy. Tedy skoro moje duševní sestra.

Jeden rozdíl: tehdejší tance nebyly jen „sex na prodej“, jak to rádi píšou na internetu, ale celý rituál. Ženy – kněžky nebo konkubíny – netančily, aby dostaly peníze do kalhotek, ale aby potěšily bohy, přinesly úrodu nebo aspoň zvedly náladu faraonovi. Jasně, i faraonům se líbilo, když holky tančily v špercích a s odhalenými prsy. Ale celkově to byl spíš kult, žádná naše obvyklá vulgárnost.

Takže když v roce 2025 (našeho letopočtu) vyjdu na pódium, pokračuju v prastaré tradici. Jenže v publiku není faraon, ale opilý Vašek z rozlučky se svobodou, a na úrodu taky nikdo moc nemyslí.

Mezopotámie: striptýz v chrámu byl kdysi legální

Mezopotámie – matka všech civilizací a, zdá se, první místo, kde pochopili: nahé ženské tělo = silný magický nástroj. Tehdy byly populární kněžky bohyně Ištar (tak trochu tehdejší hvězdy OnlyFans), a tyhle holky už věděly, že dobře se žije těm, co umí muže rozpálit (a trochu potěšit bohy, ale to je spíš poezie).

Některé zdroje (jo, četla jsem historické články, fakt) tvrdí, že tanec se svlékáním byl součástí posvátného rituálu. Všechno vážné: chrám, dav, kouř, nahá žena na jevišti – a ne, to není koncert Lady Gaga, to je starověké náboženství. Představ si takový koncert, kde vstupenkou je modlitba.

Na jednu stranu – krása, mystika, energie. Na druhou – pořád stejní chlípní chlapi, co chtějí „trochu blíž poznat“. Mění se jen záminka, podstata zůstává.

Čína: hedvábí, vějíře a skrytá atmosféra

Teď do starověké Číny, kde všechno bylo jemné, elegantní a pod kulturní omáčkou. Holky v palácích tančily v dlouhých hedvábných šatech, a i když tam nebylo „hup, sundám top“, erotika tam byla – jen zakrytá. Vějíře, plynulé pohyby, pohledy zpod řas.

Upřímně, tenhle styl by se mi hodil. Když už po čtyřicáté za noc děláš „kočičku“ na tyči, máš chuť jen mávat vějířem a zmizet v mlze. Ale u nás v klubu je mlha maximálně z kouřostroje, pokud zrovna nefunguje špatně.

Řecko: začátky eskortních služeb

Hetéry – to nebyly jen „prostitutky s charismatem“. Byly to ženy, co uměly vést společenský rozhovor, zpívat, hrát na nástroje a jo, tančit, někdy se svlékat. V podstatě dělaly všechno, co máš v popisu práce moderní eskortky. Ale hlavní rozdíl – respektovaly je. Třely se s Platony a Sokraty, nejen bavily šejky na privátních večírcích. Měly osobní ochranku, ne je vyhodili ráno z hotelového pokoje.

Tance byly na sympoziích – něco jako luxusní party pro elitu, ale v řeckém stylu: víno teče proudem, muži v tógách, a ty jsi čestný host. Krásné, stylové, chytré. I když, mám takové tušení, že do rána to sklouzlo k sexu za peníze, ale to je jen můj odhad. Chtěla bych věřit, že tehdy opravdu respektovali ženy.

Řím: chléb, podívaná a trocha zábavy

Pak přišli Římané. Když Řekové ještě předstírali, že „to je jen doprovod“, Římané řekli: „Pche, prostě se bavme a říkejme věci pravým jménem.“

V Římě měli striptýz, privátní tance, polonahé holky připravené zůstat do rána. Jenže respekt už nebyl vždycky. Častěji je brali jako dekoraci, a pokračování bylo samozřejmostí. Nikdo se tu s výrazy a touhami nemazlil. Kdyby existoval stroj času, starověký Řím by byl top destinací pro ženaté chlapy, co chtějí „jen relaxovat“.

Tak co to bylo: umění, nebo vulgárnost?

Kdo ví. Pro někoho posvátný tanec. Pro někoho jen záminka k zírání. A pro tanečnice? Možná způsob, jak přežít. Vyjádřit se. Nebo být potřebná ve světě, kde vše rozhodují muži a bohové.

Nejsem kněžka Ištar, jasně. Ale když stojím na pódiu, celá v třpytkách, hudba řve, a já se hýbu, jako by od toho závisela úroda celé Mezopotámie – cítím, že jsem součástí něčeho většího. I když to „větší“ je jen páteční show.